Vzpomínky ze Sportenu: Jan Formánek

Lesníkem se nestal, ale nelituje

Málokterý podnik se může tak jako Sporten pochlubit tím, že se v něm vystřídaly celé rodinné generace. Příkladem může být i rod Formánků. V podniku pracoval nejdříve František Formánek. Pak jeho syn Jan s manželkou Marií a v rodinné tradici nyní pokračuje jejich syn i vnuk.

Jan Formánek měl ale v mládí trochu jiné představy o svém životě. Chtěl být lesníkem. Dědeček, který byl hlavou rodiny, rozhodl jinak: „ Vyučíš se řemeslu.“ Formánkovi měli kolářskou živnost, takže se Jan vyučil v letech 1943 až 1946 u svého otce. V roce 1950 rodné město opustil a šel studovat na mistrovskou karosářskou školu ve Valašském Meziříčí. Do Nového Města na Moravě se však po ukončení školy v roce 1952 vrátit nemohl. V padesátých letech rozhodovali o budoucím pracovišti absolventů odborných škol jiní. „Dostal jsem umístěnku do národního podniku LIAZ v Mnichově Hradišti. Dělaly se tam tehdy autobusy. Přidělili mě k hlavnímu konstruktérovi a byla to zajímavá práce. Ale pak mě čekala vojenská služba. Po jejím ukončení jsem se vrátil do Nového Města. Moc pracovních příležitostí tady v roce 1954 nebylo, jen v Chiraně a ve Sportu. Protože táta dřív ve Sportu pracoval, zašel jsem za ředitelem Jaroslavem Boháčem a ten mě do práce přijal. Začínal jsem na ručním opracování lyží. Jenže hned vedle naší dílny byla lakovna a výpary z ní mi nedělaly dobře. Trpěl jsem silným kašlem, a tak jsem ze zdravotních důvodů ze Sportu odešel.“

Do roku 1956 pracoval Jan Formánek v Jihlavských dřevařských závodech, nejdříve jako třidič řeziva, potom jako řidič. Po fabrice se mu však stýskalo. V srpnu se do Sportu vrátil a pracoval na pile, kde se jasanová kulatina řezala na lyže. Ale měl smůlu. V roce 1970 onemocněl infekční žloutenkou. Půl roku byl na neschopence. Po návratu do Sportenu zašel znovu za ředitelem Jaroslavem Boháčem. „Řekl jsem mu, že mám zakázanou těžkou práci, ale chtěl bych ve fabrice zůstat. A on mi odpověděl: ´Vím, že umíš dělat. Nějakou práci Ti najdeme.´Rok jsem dělal mistra údržby a měl jsem na starosti také dopravu. K mým povinnostem patřilo například vypisování služeb při vykládce vagónů s uhlím, které fabrika potřebovala k provozu. Uhlí přivážely vlaky na nádraží v Novém Městě a muselo se přeložit na nákladní auta. Tehdy nebyly žádné překladače. Musely nám stačit lopaty. Po roce mně ředitel Boháč dal na starost zásobování materiálem. Tak jsem přešel z dělníka na úředníka. Materiál na výrobu lyží se v sedmdesátých letech sháněl velice těžko. Třeba pro polyuretanové barvy jsem jezdil do podniku Barvy a laky v Uherském Hradišti. Když jsem tam jel, vždycky jsem s sebou vozil jako protislužbu partiové lyže, které fabrika prodávala za 50 procent ceny. O lyže byl tehdy velký zájem, stály se na ně fronty. Stejné to bylo, když jsem sháněl brusné pásy z dovozu. Ty mi zase obstarával kamarád z dětství.“

Jako snad každý zaměstnanec Sportu také Jan Formánek rád lyžoval. A nejen to. Ve volném čase pomáhal při závodech O zlatou lyži Českomoravské vysočiny. Nejdříve pomáhal při úpravách tratí. S ostatními dobrovolníky ušlapával vybrané úseky lyžemi. Vymyslel i malý zlepšovací návrh. „ Ve Sportu se používaly při výrobě lyží fólie. Tak jsem udělal dlouhé sáně, na které se ty fólie daly a pak jsme na ně naložili sníh. No a ze saní jsme ho vyklápěli na trať.“ Jan Formánek působil na závodech Zlaté lyže i jako pořadatel. Rád vzpomíná na takzvané „bafuňářské závody“, které se konaly vždy na konci zimní sezóny. Všichni lyžařští činovníci na nich jezdili v různých maskách. Jan Formánek třeba jako motýl Emanuel nebo astronaut. A byly to opravdu veselé závody.

Bránou Sportenu prošel Jan Formánek naposledy 22. října roku 1989. Samozřejmě dění ve Sportenu sleduje i v seniorském věku. „Jsem rád, že se podnik v silné konkurenci stále drží a má úspěchy. Vyrábí se tam mnohem více druhů lyží, než před třiceti lety. Práce není tak namáhavá, přibyly moderní výrobní linky.Jde hlavně o broušení lyží a jejich dekorování. Když měl být dříve na lyžích nějaký potisk, dělalo se to pomocí sítotisku. Gumovou stěrkou se přes síto protlačila jedna barva, po jejím zaschnutí přes jiné síto další barva a tak se pokračovalo dál. Dnes to vše obstará počítač. Škoda, že ten technický pokrok nepřišel spíš!“

Neodpustila jsem si otázku, jestli Jan Formánek nelituje, že se nestal lesníkem. „Nelituji. Se dřevem se pracuje i ve Sportenu. Pořád se k výrobě lyží používá. A když se chci nadýchat svěžího lesního vzduchu, stačí vyjít za Nové Město. Lesů tu přece máme plno.“

Věra Rudolfová