Vzpomínka na Václava Uhlíře

Desátého ledna jsme se v Novém Městě rozloučili s panem Václavem Uhlířem. Z kostelíčku katolického hřbitova se vydal na poslední cestu za tónů oblíbené moravské písně, kterou mu na klarinet krásně zahrál učitel novoměstské ZUŠ Ladislav Miko, jeho přítel a pokračovatel. Bylo to víc než symbolické gesto – rodnou jižní Moravu Václav Uhlíř miloval stejně jako svůj druhý domov – Vysočinu, a také hudba ho provázela celý život, od vojny až do kmetského věku. V letech 1990–2003 vyučoval žáky novoměstské ZUŠ právě hře na klarinet a saxofon. V době, kdy do umělecké školy nastoupil, zde hudební obor dechů prakticky neexistoval, a tak mu společně s Josefem Večeřou položili základy. Za třináct let vychoval mnoho žáků. Někteří z nich se hudbě věnují dodnes i profesionálně, např. Michal Kříž, Filip Ženatý nebo Martina Matoušková. Svůj život hudebníka nerozlučně spojil také s dechovou hudbou, jejímž kapelníkem byl. Pamětníci vzpomínají na Slavkověnku jako na dechovku, které to mnoho let dobře hrálo a která lidem přinášela do života spoustu hezkých chvil a potěšení. Radost dokázal Václav Uhlíř předávat lidem celý život i díky své klidné a nekonfliktní povaze, trpělivosti a životní moudrosti. A to i přesto, že ne vždy k radosti měl skutečný důvod. Pocházel ze Slovácka z věřící rodiny a jako mladík se rozhodl pro studium na církevním gymnáziu na Velehradě, kde v roce 1949 vstoupil do noviciátu. Rád vzpomínal na své první setkání s teologem, kardinálem P. Tomášem Špidlíkem při přijímacím pohovoru na rektorátu koleje, který se později stal jeho češtinářem a na rok i třídním učitelem. Osud, respektive komunistický režim, však zamíchal kartami jinak a místo kněžské služby přišlo v padesátých letech zatčení, několikaleté vězení a nejistá budoucnost. Přesto nikdy nezahořkl a své znalosti i záliby dokázal zužitkovat a předávat, ať už dělal cokoliv. Pracoval například v uranových dolech, ve skladu, v účtárně, jako kulturní referent v zemědělském družstvu či turistický průvodce. Byl vášnivým houbařem a pozorovatelem přírody, kterou pravidelně zachycoval svým fotoaparátem, a pořizoval o proměnách Novoměstska pečlivé záznamy. Víra ho provázela celý život a s pečlivostí sobě vlastní se věnoval také překladům náboženských textů, zejména z latiny. Je také autorem překladu knihy De imitatione Christi: libri quator (O následování Krista: čtyři knihy), která vyšla v nakladatelství Refugium. Překládal ještě po osmdesátce a vždycky tvrdil, že je to výborný trénink pro mozek. Měla jsem to štěstí, že jsem vedle Václava Uhlíře a jeho ženy Milady, se kterou měli krásný vztah, vyrůstala v jedenáctém patře modrého věžáku. Možná i proto mne naučil jistému nadhledu. Navštěvovali jsme se celý život, takže bezmála šedesát let. Byl pro mne jistotou, „strejdou Uhlířem“ a také celoživotním rádcem (dnes by se řeklo mentorem), který měl na stole vždy sešit a v něm poznámky. „Copak tu na tebe mám?“ říkával v dobách, kdy jsem pracovala v rozhlase a televizi a přišla jsem na návštěvu. Dával mi nekompromisní zpětnou vazbu a upozorňoval na chyby, když jsem třeba použila nevhodné slovo nebo vypustila do éteru gramaticky špatný tvar. V letech školou povinných mne učil vyvolávat fotky, poslouchat vážnou hudbu nebo mi z velké knihovny v obývacím pokoji vybíral podle něj ty správné knihy, které bych si měla přečíst. Myslím, že podobně nenápadně vstoupil do života i dalším lidem, které zcela přirozeně obohacoval svou přítomností. A jsem si naprosto jistá, že mnoho z nich v Novém Městě a okolí bude na něj vzpomínat s vděčností a láskou. Bude nám chybět, přestože bude pořád s námi. Kdyby teď četl tyto řádky, asi by se na mne podíval stejně jako na Štědrý den, kdy mi z nemocničního lůžka zamával naposledy, a se stejným nadhledem i velkou pokorou by zašeptal: „Nepřeháněj!“