Spisovatel z novoměstských lesů

Rubriky: Noviny
Kryštof Benoni  Sdílet článek na nebo

Tip na letní čtení

Spisovatel z novoměstských lesů

Ke Žďárským vrchům odedávna patřily rozsáhlé a hluboké lesy. Zdejší příroda zapůsobí na každého, kdo sem zavítá. A když má takový člověk literární sklony a dost času na to, projít si zdejší okolí, může z toho vzniknout leccos zajímavého. To je i případ Pavla Sztwiertni, který pracoval řadu let jako lesník v Koníkově. Knihy, které o zdejším kraji napsal, si už našly hodně čtenářů. Nedávno k nim přidal další publikaci. Vyšla pod názvem V ŠERU TEMNÝCH HVOZDŮ.

Tématem vašich knih je příroda a člověk v ní. V tom pokračujete?

Dá se to tak říci. Nepřestal jsem využívat svých deníkových zápisků, které jsem si zaznamenal ještě v době, kdy jsem pracoval jako aktivní lesník na polesí Koníkov. V této knize se například vracím i do osmdesátých let minulého století, ke svým prvním zážitkům s tetřevem hlušcem. Studiu biologie tohoto vzácného ptáka jsem se věnoval v Jeseníkách, kde jsem působil před nástupem na Vysočinu. Nashromáždil jsem ale také mnoho dalších podkladů, které považuji za velmi cenné. Jsou to například dobové fotografie loveckých chat a lesnického personálu z počátku 20. století. Bylo by mi líto, kdyby tyto nenahraditelné materiály přišly vniveč. Knihu jsem psal tak, že každá povídka začíná mottem a ve svém závěru obsahuje jasnou pointu. Tímto způsobem jsem se snažil čtenáři sdělit nějakou svoji myšlenku. Vlastní děj každého příběhu je v podstatě jen jakýmsi propojovacím můstkem mezi nimi.

Když jste si lovecké deníky začal psát, už jste počítal s tím, že jednoho dne z nich budou povídky?

To ne. Psal jsem si je pro sebe, pro svou osobní potřebu. Jako připomínku toho, co mě zaujalo. Především proto, aby mi v budoucnu umožnily se k  jedinečným loveckým prožitkům vracet, „cestovat v prostoru a v čase“, tedy lépe si vybavit neopakovatelnou atmosféru mých loveckých zážitků. V koutku duše jsem si však už tehdy pohrával s myšlenkou, že bych z těchto podkladů snad někdy v budoucnu mohl ještě něco vytěžit. K literárnímu zpracování mých příhod však došlo až mnohem později.

Jeseníky a lesy u Nového Města na Moravě, to jsou dvě hlavní lokality, kterými se ve svých textech zabýváte. Jak jste se jako rodák z Třince dostal do Koníkova?

Předtím jsem jako lesník působil v Loučné nad Desnou, kde jsme bydleli v panelovém domě. To mě v mých mysliveckých aktivitách hodně omezovalo. Jenže samotné žehrání na nepřízeň osudu ještě nic neřeší, proto jsem rozhodil sítě a začal hledat pro výkon svého povolání lepší místo. Aby tam žili jeleni, aby to bylo v horách, byť by šlo o menší kopečky, ve srovnání kupříkladu s Jeseníky. Důsledkem mých snah bylo, že jsem objevil Koníkov. Tato pohádková lokalita na mne mimořádně zapůsobila už při první návštěvě. Ve stráni nad myslivnou tu bylo rozeseto několik domků, kam jezdívali jen lufťáci z Brna. Stylová fořtovna pocházející z roku 1909 tudíž sice stála u silnice, ale prakticky na samotě. V první půlce července jsme se do ní nastěhovali. To bylo v roce 1986.

Právě v Koníkově jste začal psát. Čím vás to místo tak oslovilo?

Byly tam různé zdroje inspirace, které se prolínaly, těžko říci, který z nich byl ten hlavní. Každopádně Koníkov je jedinečný, nenapodobitelný, a já tuto skutečnost přijal jako dar od Pána Boha. No a řekl jsem si, že když jsem byl takto obdarován a zažívám tu tak krásné chvíle a jedinečné příhody, měl bych se o ně podělit s lidmi, kteří přírodu vidí stejnýma očima. To mělo za následek, že jsem začal psát. Uhranula mne výjimečnost tohoto místa, které jako kdyby někdo vystřihl z Ladových obrázků. Kdybych přimhouřil oči a spatřil v blízkosti myslivny stát lišku v zeleném kloboučku a s brokovnicí na rameni, vůbec bych se tomu nedivil.

Poslední vaše kniha je v pořadí pátá. To vás tu muselo potkat hodně zážitků.

Ano, celkem jsem napsal devětadevadesát povídek. Zatímco se však lesní porosty Jeseníků už mění k horšímu, hlavně vlivem napadení kůrovci, lesy v okolí Koníkova dosud stále zůstávají v rámci  Českomoravské vysočiny jakousi oázou. Jsou obrazem původního stavu lesa, který jsem tu před lety zažíval i já.

Jste zkušený lesák ze staré školy. Jaká je podle vás budoucnost našich lesů?

To, co se v současné době děje, je podle mě důsledkem nepovedené reorganizace lesnictví a zrušení Státních lesů, k čemuž nikdy nemělo dojít. Pod heslem „O peníze jde vždycky až na prvním místě“ u nás v rámci překotné privatizace nastal živelný rozprodej prostředků, kterými se les obhospodařuje, dále byly rozprodány stroje, provozní budovy, manipulační sklady a podobně. Několik lidí si při této příležitosti udělalo skvělý byznys, ale pro naše lesy to přineslo nenapravitelnou pohromu. Tehdy platné zákony v rámci polistopadové euforie tehdejším viníkům takové trestuhodné jednání umožňovaly.

Současní lesníci, tedy technickohospodářští pracovníci Lesů české republiky, nejsou akceschopní. Jejich vnitřní předpisy jim svazují ruce. Na všechny činnosti musí v přítomném čase vypisovat výběrová řízení, chybí jim lidé i stroje a čas běží. To je ideální pro kůrovce, ale katastrofa pro lesy.

Navíc se v důsledku transformace lesního hospodářství rázem stali bývalí venkovní pracovníci někdejší organizace Státní lesy lidmi třetí kategorie, jejich profesní čest byla rázem ta tam. Když jsem dříve chodil po lese ve funkci polesného, byl jsem sice malý pán, ale pán. Velkou měrou jsem si mohl dopřát samostatného rozhodování. Moje tehdejší pracovní zařazení mi umožňovalo rychle a pohotově řešit provozní problémy. Když jsem kupříkladu během večerní čekané na zvěř narazil na ohnisko stromů nalétnutých kůrovcem, hned příští den ráno se tam už začalo kácet. Vytěžené kmeny byly následně asanovány, vyklizeny z lesních porostů a odvezeny odběrateli v době co nejkratší. To je dnes nereálné.

Inu, bez ekonomického nazírání lesnického hospodaření bychom se v současné době už neobešli, nesmíme se však diktátu peněz a zdůraznění okamžitého zisku bez rozmyslu podřídit ve všem. To už pak zavání jakýmsi „zvráceným náboženstvím“ zahrnujícím kult zlatého telete. To, že tento druh ekonomického modlářství k ničemu dobrému nepovede, začínají pociťovat současní lesníci ve stále větší míře.

Hodně píšete o myslivosti. Řada lidí ale ani myslivcům nemůže přijít na jméno. Jsou opravdu něčím přínosní pro naši přírodu?

Kdysi u nás žily velké šelmy, které dokázaly regulovat přemnožení býložravé zvěře. Když je člověk vyhubil, měl nastoupit na jejich místo jako jakýsi náhradní predátor. Jenže to se nestalo. Lidé ani zdaleka nedisponují tak citlivými smysly, jakými je vybaven například vlk. Tato šelma už při prvním kontaktu rozpozná nemocnou zvěř. Tak je tomu ještě dlouho předtím, než je myslivec schopen na ní tyto změny jejich zdravotního stavu postřehnout. Tyto schopnosti nemá, příroda mu je zkrátka nedala.

Pán tvorstva si náhradou za to, co mu příroda odepřela, opatřil pušku. Na této planetě odpradávna platí, že všechno souvisí se vším. Když k neschopnosti řádného hospodaření se zvěří přičteme nedostatek pokory a naopak nadbytek přemoudřelosti v oblasti lesnického hospodaření, pak se nemůžeme divit tomu, že naše lesy v současnosti skýtají obraz totální pohromy. Silně mi to připomíná pohádku Císařovy nové šaty.

Je nabíledni, že v absurdním světě toliko blázni jsou normální. Nezbývá nám, nežli doufat, že se v naší současné společnosti ještě najde síla, která bude schopna nepříznivou situaci v lesnictví zvrátit. Zdá se však, že by impuls k takovému obratu musel začít významnými celospolečenskými změnami a následně obnovením organizace Státní lesy, která se v minulosti osvědčila.

 

foto: Žďárský deník