Poděkování z České Vsi z domu u velké řeky

Býval jsem domem s nádhernou zahradou, kde rostly růže, malebné keře a trávník byl vždy svěže zelený. Říkalo se, že to byla jedna z nejkrásnějších zahrad v okolí. Jednoho pozdního léta přišel déšť. Byl jsem rád, že má zahrada bude díky nové vodě ještě krásnější. Déšť mě a zahradu skrápěl pár dní. Květiny si užívaly přísun vody a chystaly se vytvořit nádherné babí léto, ale pak se to pokazilo. Nejprve jsem uslyšel hlasité šumění, které se postupně měnilo v hučení silné vody. Najednou se voda rychle valila. Pohltila celou mou zahradu. Ničila! Sledoval jsem, jak zahrada mizí pod bahnitou vlnou. Stál jsem tam sám, nepoškozen, avšak když voda odešla, cítil jsem se zlomený. Moje krásná zahrada byla pryč. Místo růží trčely holé polámané stonky. Trávník byl pohřben pod vrstvou bahna. Stál jsem tam a přemítal, co bude dál. Ucítil jsem, jak se do mě opřel jihozápadní vánek a lehce mi šeptal „Aleš z Jiříkovic něco chystá“. Dalším závanem se neslo „bude to velké“, „všichni chtějí pomoci, ať osobně nebo jinak“. Netušil jsem, co se to chystá. A pak to přišlo. Další vlna. Vlna nasazení a energie. Byli tady Aleš, Míša, Iva, Ivetka, Barča, Jirka, Víťa, Martin, David a Mates, kteří se přes zahradu převalili rychleji než povodňová vlna. S každou lopatou bláta dokázali zázraky. Kolečka se nestíhala točit, pily řinčely, brusky skřípěly. Zničené keře mizely, povrch zahrady se srovnával. Hotovi s mojí zahradou byli dříve, než by si kdo dokázal představit. A já jen radostně sledoval, jak vyrazili pomáhat dál. Uklidit další zahrady, pomoci ve škole. Ta parta byla neúnavná. Energie, kterou sebou přinesli, spláchla následky velké vody a má zahrada je opět připravena na nové růže a okrasné keře. Jménem naší maminky Anežky Dostálové všem, kteří pomohli nebo se jinak zapojili, mnohokrát děkujeme. Jarek a Kamila Dostálovi, Česká Ves