Nová výzva Radka Jaroše

Výstupem na nejvyšší vrchol Afriky jste dosáhl Koruny světa. Zároveň jste držitelem Koruny Himaláje. Kolik je na světě takových lidí?

Pokud jde o Korunu Himaláje, byl jsem teprve patnáctý na světě, kdo je vylezl bez podpory kyslíkových přístrojů, ale i výškových nosičů. Korunu světa jsem údajně dokončil jako šestý Čech. Kombinaci obou takto dosažených vrcholů má podle všeho přede mnou pouze legendární Reinhold Messner. Takže jsem druhý na světě.

Co pro vás bylo zlomové? Kdy jste si řekl, že život zasvětíte horolezectví?

Těch bodů zlomu bylo samozřejmě víc. Ale pravděpodobně nejdůležitější bylo utlumení mé činnosti ve stavební firmě HCS Nové Město na Moravě. Jsem zde společníkem doposud. Ale během přípravy na Kanchenjungu v roce 2002, kdy jsem v poslední fázi před odjezdem byl téměř nonstop dva měsíce na stavbě opravy kotle výtopny ve Zlíně, jsem pochopil, že takhle se fyzicky, ale i organizačně připravovat nejde. Od té doby jsem „profesionální“ horolezec. Všechno okolo dá tolik práce, že občas ze srandy říkám, že od doby, kdy jsem profesionální horolezec, nemám čas na lezení.

Popište prosím expedici na Kilimandžáro

Expedice na Kilimandžáro, kterou mám za sebou, byla vlastně tak trochu navíc. 20 prosince odlétám ještě jednou do Afriky. Čeká nás zajímavý program v zemích Rwanda, Uganda, Kongo a Tanzánie. Posledním bodem naší cesty je opět výstup na nejvyšší horu afrického kontinentu Kilimandžáro. V únoru budu mít společně s Rudou Švaříčkem přednášku z obou cest. Půjde tradičně o charitu pro Centrum Zdislava a hospic. Tímto zvu lidi, všechno se doví na místě, zhlédnou nádherné fotografie

Jaké jste měl pocity, když jste sestupoval dolů?

Na vrcholu nás bylo 21. Dělal jsem vůdce skupině a jsem rád, že vystoupili všichni. Takže oslava nahoře byla pěkný chaos. Dolů jsem ale sestupoval sám, a v okamžiku, když jsem opouštěl vrcho, mně najednou vyhrkly slzy. Vzpomněl jsem si na tátu, který mě tím, jak jsme spolu chodili na hory, k horolezectví, i když nechtíc, přivedl. Myslím, že by byl hrdý, a mrzí mě, že se toho nedožil. Sám byl obrovský sportovec.

Jako horolezec máte obrovské knot-how a jistě také vliv jako autorita. Jak s tím teď naložíte?

To se samozřejmě ještě uvidí. Cestou k mým vrcholům mě podporovala spousta lidí. Vím a jsem rád, že jsem mohl být motivací a snad i vzorem dalším, nejen horolezcům. Snažím se páchat v rámci svých možností dobro. I když je sranda, že v okamžiku, kdy se člověk k něčemu například v politice vyjádří, ihned je terčem negace a pomluv. Přitom právě cesty do celého světa člověku otevřou oči a dokáže porovnávat. Téměř nikde na světě se nežije tak dobře jako u nás. A přitom se tady spousta lidí mračí a neustále jsou nasraní. Chybí nám sebevědomí, hrdost a úsměv na rtech.

Co dělá jeden z nejlepších horolezců na světě, když už na ty nejvyšší hory vylezl?

Hor je nekonečné množství, takže i nekonečné množství možností. Stejně tak spousta práce. Pracujeme na filmu, vydal jsem novou knihu s názvem Severní polokoule naší koule, stejně tak kalendáře na rok 2020. S jedním novinářem vzniká kniha rozhovorů, která by měla být hotova v květnu 2020. Pořádáme přednášky pro firmy i pro veřejnost. Rozhodně nemám čas se nudit. A když jsem byl na Velikonočním ostrově, vystoupil jsem na jeho nejvyšší vrchol. Následně jsem zjistil, že jde o dvanáctý nejvyšší vrchol světa, co se týká izolovanosti. Což znamená, že před ním je ještě jedenáct vyšších. Že by nový cíl?