Mladý kněz

Konec června byl pro Nové Město velmi emotivní. Byl jste vysvěcen na kněze, odsloužil jste primici před stovkami Novoměšťáků a krátce na to odešel pan děkan Daněk, které ho jste velmi dobře znal. Jak na tyto události budete vzpomínat vy?

Jsou to události, které jsou zásadní v mém životě. Kněžské svěcení, to je něco, nevím, k čemu bych to přirovnal – možná ke svatbě. Je to něco, co se odehraje jednou za život. Vstoupil jsem do stavu, který můj život definitivně ovlivňuje a mění. Den poté se odehrála moje první mše svatá, která ve mně zanechala hluboké emoce. Do toho přišlo rozloučení s panem děkanem a během toho všeho jsem neustále potkával desítky lidí a docházelo k velkému množství situací, které pro mě byly nevšední. Bude to chtít ještě čas, než to zpracuji. Všechno, co se událo, mě ale naplňuje vnitřní radostí a mám z toho dobrý pocit.

Máte nyní, po těch hektických dnech, trochu volna na to, abyste to zpracoval?

Zatím toho volna není moc. Čekají mě primice mých spolužáků, mám povinnosti ve farnosti v Brně na Petrově a během července se musím přestěhovat na nové místo, kde budu působit jako kněz. Takže jsem teď v běhu.

Vaše kněžství tedy nezačalo pomalým rozjezdem. Připomíná to spíš takové vhození do vody.

Řekl bych, že ano. Já jsem s tím ale počítal, připravil jsem se na to. Před vysvěcením jsem strávil 14 dní na duchovních cvičeních, kde jsem měl možnost v tichu přemýšlet a rovnat si myšlenky. Načerpal jsem tam vnitřní klid a to mě v těchto chvílích drží.

Co vlastně předcházelo vašemu vysvěcení? Co všechno má za sebou mladý kněz?

Že budu knězem, jsem se definitivně rozhodl po maturitě. Studoval jsem na Gymnáziu v Novém Městě a hned poté jsem nastoupil na Univerzitu Palackého v Olomouci do kněžské formace. O kněžství jsem ale uvažoval už dříve, rostlo to ve mně od malička. Po maturitě už jsem to měl v sobě urovnané.

Nad čím jste přemýšlel, když jste ještě nebyl pevně rozhodnut? Jaká byla vaše pro a proti?

Každý si asi představí, že rozhodování se točí hlavně kolem toho, jestli mít rodinu, nebo ne. U mě to ale tak nebylo. Vždy jsem například chtěl studovat psychologii, zajímala mě historie, jazyky. No a to všechno studuje kandidát kněžství. Během tří let studií v Olomouci jsem psychologii absolvoval, hodně jsem se věnoval jazykům – latině, řečtině, hebrejštině a velký důraz byl kladen také na filozofii.

Studoval jste potom i v Římě. To je pro katolíky asi meta nejvyšší. Co vám to dalo?

Na papežské univerzitě jsem vystudoval teologii. To je v podstatě gró celého kněžského studia. Co se týče vyučujících, tak kvalita je jak v Olomouci, tak v Římě, tam jsem velký rozdíl nepociťoval. Ohromný rozdíl je ale ve složení studentů. V Olomouci nás bylo několik desítek, ale v Římě bylo studentů strašně moc a většina z nich byla ze zemí třetího světa. Evropan byla naprostá minorita. Byla to pro mě tedy zcela nová zkušenost. Mezi Evropany a řekněme například Indy jsou opravdu obrovské rozdíly, a to je velmi obohacující.

Jak vlastně vnímají Arfičané nebo Indové křesťanské náboženství. Liší se ve svém přístupu nějak výrazně od nás Evropanů?

Rozdílnost je velká a popravdě řečeno, nedovedu si představit, že bych jako římskokatolický kněz sloužil v Indii. Nejde o obsah, všichni věříme v to samé. Ale samotné chápání náboženství je velmi odlišné. Lidová zbožnost, kterou si každá kultura nese, je zcela jiná. Proto je nám projev víry například u Afričanů velmi vzdálený.

Je to v něčem obohacující? Otevřelo vám to v něčem oči?

Určitě. Můj život v Římě je něčím, za co jsem opravdu velmi vděčný. Myslím, že více než to studium samotné na mě mělo dopad právě to poznání odlišných kultur. V Římě je také mnoho uprchlíků a měl jsem možnost setkávat se například i s muslimy. Celkově myslím, že je to největší investice, kterou jsem kdy v životě dostal.

Byl během celé té doby nějaký moment, kdy jste si říkal, že knězem být už nechcete?

Byly chvíle, kdy jsem si sáhl v osobním životě na dno, kdy mi nebylo psychicky dobře. Nikdy to ale nebyla krize, že bych přestal o tom kněžství uvažovat. Vždy ve mně byla jistota, že i přesto, co prožívám, jsem na správném místě.

Účast na primici v Novém Městě byla veliká. Čekal jste to?

Radost jsem z toho rozhodně měl a mám pořád. Moc děkuji všem, co přišli. Celá ta událost proběhla hezky poklidně, i když to pro mě bylo emočně velice náročné. Od té doby jsem už ale sloužil mnoho mší a každá z nich je pro mě první i poslední. A doufám, že to tak bude i nadále.

Jaká je podle vás role kněze v naší společnosti? A tím nemyslím pouze věřící, kteří chodí do kostela.

To je otázka, se kterou se potýkám dlouho, a myslím, že nejsem sám. Řeší ji i církevní představitelé a dost si s ní asi lámou hlavu. Ten fenomén vidíme v Evropě i u nás. Věřících statisticky ubývá a je otázka, jestli má církev něco dělat jinak, nebo jestli něco dělá špatně. Já si myslím, že lidé mají pořád stejný smysl pro duchovní věci. Úbytek věřících nesouvisí s kvalitou lidí. Model katolicismu, jak se prezentuje a žije, je hodně skrytý a lidé mu přestávají rozumět. Role kněze je v tom, že by měl vyjít ven z kostela a ukázat autenticky lidem pravou tvář toho, co křesťanství je. Že to není něco, co stojí jen na morálce, že nevěříme v Boha, který by nás chtěl jen kontrolovat a dobré odměnit a špatné trestat. Takový Bůh není. Křesťanství je náboženství lásky a svobody. Bůh má rád spravedlivé i ty darebáky.

Na vaší primici chyběl pan děkan Jan Daněk. Jistě jste ho dobře znal. Jak na něj budete vzpomínat?

Páter Daněk je člověk, který mě provázel celý život. On mě pokřtil, moji rodiče byli první novomanželé, které tady ve farnosti oddával, a já byl od malička pod jeho křídly. Předal mi toho spoustu. Vztah jsme měli blízký. Já jsem mu jako ministrant pomáhal u oltáře a nejvíce času jsme vlastně strávili při společné modlitbě v kostele. I později, během mých studií, jsme o sobě věděli a myslím, že to naše přátelství pokračovalo na té vnitřní úrovni, na úrovni modlitby. Věděli jsme nějak vnitřně, že se máme rádi a že to přátelství něco znamená. Na tu primici se moc těšil, ale vlastně jsem rád, že tam nebyl. Bylo totiž vidět, že už nemá sílu a pro něj ty poslední dny to bylo velké utrpení. Viděl jsem také, že už je hotový k odchodu, že už dozrál jako člověk.

Znal jste ho důvěrně, jaký byl člověk?

Dříve býval dost cholerický kněz a se vším byl rychle hotový. Někdy jsme od něj dostali pěkný kartáč, ale když jsem sledoval, jak bojuje s tou nemocí, tak i lidsky se tak jeho osoba proměnila a stal se z něj hodný, laskavý a citlivý farář, který dával najevo své emoce. Je to pro mě osobnost. Po jeho smrti jsem měl možnost navštívit jeho byt a on měl fotografie všech, kteří se nějak kolem kostela pohybovali, a bylo jasné, že je měl rád a modlil se za ně. To většina lidí neví, ale on žil úžasným vnitřním životem. Byl to intelektuál, který pořád studoval, a ta jeho velká práce často nebyla vidět.

Inspiroval vás nějak v tom, jaký byste chtěl být kněz?

Není to tak, že bych chtěl někoho kopírovat, to není správné. Ale co mě vždycky fascinovalo, byla jeho skromnost. Nikdy nechtěl nové věci, žil pro vyšší hodnoty, než byl majetek a moc. Stačilo mu trochu jídla, ošacení a rozsáhlá knihovna. S tím si vystačil celý život. Bylo vidět, že žije pro něco, co není z tohoto světa.