Měl jsem štěstí i na dobrou práci…

Josef Brychta viděl lyže poprvé jako desetiletý chlapec u svého dědečka na Fryšavě. „Děda byl kolářem. Lyže postavil sám a nesměl jsem na ně ani sáhnout. Ale obdivoval jsem je a nakonec jsem dědu uprosil, aby mi také jedny udělal. To jsem pak byl nejšťastnější člověk na světě.“

Kolářem byl také otec malého chlapce. Josef Brychta starší však synovi nemohl lyže udělat. Za první světové války musel narukovat a na haličské frontě přišel o ruku. Aby uživil početnou rodinu, dostal jako válečný veterán trafiku v Jimramově. I tak se měl co ohánět. S manželkou Františkou měl kromě nejstaršího Josefa ještě tři děti – Františka, Miloslava a dceru Ludmilu.

Josef se narodil v pátek 13. listopadu 1926 v Jimramově. Pátek třináctého – není to zrovna šťastné spojení. Ale zdálo se, že na jeho život to nebude mít vliv. Když se rozhodovalo, co s nejstarším synem, přihlásil ho otec na vojenskou školu do Vyškova. Vedly ho k tomu praktické důvody – za tuto školu se nemuselo platit. Josefovi se do Vyškova moc nechtělo. Ale měl štěstí. Po roce byla škola zrušena. Vrátil se do Jimramova a začal chodit do měšťanské školy. O dalším studiu ale nemohla být řeč a tak se u strýce Františka Brychty v Suchdole u Kutné Hory vyučil – jak jinak – kolářem.

V roce 1949 mu přišel povolávací rozkaz. Nastoupil k vojenskému útvaru v Milovicích. Po vojně se vrátil domů do Jimramova a hledal zaměstnání. V roce 1951 nastoupil do tehdejšího podniku Sport v Novém Městě na Moravě. Začínal tam jako dělník. Hobloval prkna, řezal pláty na příslušnou míru, klížil je do forem, zatahoval do kopyt, tvaroval, brousil, hranoval, leštil, lepil skluznice – prostě dělal, co bylo zrovna zapotřebí.

Každý den kolem páté ráno vstával a chodil na autobus, který jezdil do Nového Města. Stejným směrem cestovala z Jimramova také Jarmila Mrkosová. Pracovala tehdy jako zdravotní sestra na chirurgickém oddělení novoměstské nemocnice. Mladí lidé spolu začali chodit a 4. června 1955 měli svatbu. Narodily se jim dvě dcery – Jarmila a Ludmila. Protože denní dojíždění nebylo zvlášť v zimě snadné, hledali si Brychtovi bydlení v Novém Městě. Našli ho v domě čp.210 na ulici Nové Domy. V přízemí měl dílnu Aleš Částek, který vyráběl ve své firmě různé zboží z tepaného kovu a plechu. Horní prostory domu pronajímal. V roce 1964 se pak Josef Brychta pustil do stavby vlastního domu.

Když ve Sportu začínal, vyráběly se tu kromě lyží také sáně. Jejich výroba však byla v roce 1954 předána do závodu v Holicích a novoměstský podnik se specializoval na výrobu lyží. Do té doby se dělaly jen ze dřeva. V roce 1962 se ve Sportu začaly vyrábět laminátové lyže. Podnik potřeboval techniky, kteří by novou technologii dobře ovládli. Ale jak je co nejrychleji vyškolit? Pomohl Pražák, známý sportovec Vladimír Syrovátka. (Poznámka autorky: Na olympijských hrách v Berlíně v roku 1936 vyhrál spolu s Janem Brzákem závod na 1000 metrů a získal zlatou medaili v kanoistice.) Po ukončení sportovní kariéry pracoval Vladimír Syrovátka jako technický kreslič v národním podniku Sport Praha. „On byl vyučeným leteckým konstruktérem a kromě kanoí ho zajímaly i lyže. Do Nového Města často dojížděl a spolu s ředitelem Jaroslavem Boháčem založil dvouletou podnikovou školu pro pracující. Vyučovali v ní odborníci na zpracování dřeva a výrobu lyží. Vladimíra Syrovátky jsem si velice vážil. Byl to chytrý a přátelský člověk, všechny nás svým nadšením získal a hodně nás naučil. Taky napsal několik učebnic o výrobě lyží.“

V podnikové škole se ovšem vyučovalo jen večer a učebnou byla malá místnost v prvním poschodí domu čp. 211 na ulici Nové Domy. Po práci tam docházel i Josef Brychta. Domů se vracel až po dvacáté hodině. Ale školu úspěšně dokončil.

Ve Sportenu pracoval Josef Brychta rovných pětatřicet let, až do roku 1986. Ještě se dočkal nového závodu, kde byly mnohem lepší pracovní podmínky než ve starých provozech. Co se v „jeho“ fabrice děje, stále pozorně sleduje. A když přijde z továrny pozvání na setkání bývalých zaměstnanců, rád se tam vrací. Všichni se k němu chovají s velkou úctou – vždyť je opravdovým pamětníkem. Třináctého listopadu 2017 mu bylo 91 let! Jednu třetinu svého života věnoval Sportenu a výrobě lyží. A nelituje: „Měl jsem štěstí i na dobrou práci.“