Listopadové události v Novém Městě

Listopadové události v Novém Městě na Moravě vyvrcholily stejně jako v celém Československu generální stávkou 27. listopadu. Jak je patrné ze zápisu v novoměstské kronice, komunisté se v podstatě nezmohli na odpor.

26. listopadu 1989

Poprvé po 17. listopadu by svolán městský výbor KSČ. Do té doby městské orgány nevyvíjely žádnou činnost. Byly celou situací zaskočeny. …Po bouřlivé debatě se městský výbor postavil proti generální stávce. Po městě byly vylepeny plakáty městského výboru KSČ, ale většinou byly brzy strženy …

27. listopadu 1989

V ranních hodinách vyzýval předseda KSČM František Dvořák občany rozhlasem, aby se neúčastnili stávky. …V poledne bily zvony kostelů. Hromadně přicházeli zaměstnanci podniků a velmi hlasitě na sebe upozornili zaměstnanci Chirany. Kašna na Sekaninově náměstí byla upravena jako pódium, socha Vratislava z Pernštejna třímala státní vlajku. Na náměstí se sešlo kolem dvou tisíc lidí. Demonstraci moderoval Miloš Nejedlý a na provizorním pódiu se střídali řečníci. Eva Brychtová, Kamila Šimková z Okresního ústavu národního zdraví, ředitel Lacrumu Ladislav Liška, Dalibor Brambora, Josef Jaroš a Jiří Dvořák z Chirany. S prohlášením městského národního výboru vystoupil také jeho předseda Petr Klapač, ale jeho slova byla několikrát přerušena nesouhlasem stávkujících.

6. prosince 1989

Poprvé se konala schůze rady městského národního výboru za účasti zástupců Občanského fóra. …byla učiněna dohoda, že v radě města bude polovina nestraníků a socha T. G. Masaryka se vrátí na své původní místo před I. ZŠ. …Na schůzi městského výboru KSČ odstoupil z funkce předsedy František Dvořák.

Miloš Nejedlý

Co se dělo po 17. listopadu v Novém Městě? Byla nějaká setkání na náměstí? Stávka?

Události v Novém Městě byly tzv., „nastartovány“ na základě informací o tom, co se stalo 17. listopadu v Praze. Uvědomme si, že neexistoval internet, sociální sítě, mobily. Prvotní informace přišly tak, že to někdo někomu řekl a ten to řekl dalšímu, a tak to postupovalo dál. Na základě těchto informací se začali lidé scházet u kašny na Vratislavově náměstí, kde mezi  sebou debatovali, občas někdo vyskočil na kašnu, aby byl lépe slyšet. Bylo to všechno naprosto spontánní.

Jak jste se angažoval vy?

Já na tato setkání začal chodit od chvíle, kdy jsem se o nich dozvěděl, to bylo asi od pondělí 21. listopadu. Tyto mítinky se konaly až do 27. listopadu, kdy se uskutečnila generální stávka. Tu jsme již připravovali se skupinou lidí, kteří utvořili tzv. přípravný výbor. V podstatě se jednalo o přípravu pódia na kašně a zajištění ozvučení. Ozvučení jsem připravoval společně s Pavlem Prokopem  pomocí aparatury skupiny Barel Rock. Průběh moderoval pan Keller, který uváděl jednotlivé řečníky. Já jsem na závěr zahrál a zazpíval píseň od Honzy Bořila „Bařtipán“. A když tak dnes sleduji dění a politiku, bylo by potřeba tuto píseň zase začít hrát a zpívat. Je neuvěřitelně nadčasová.

Jak se k událostem stavěly tehdejší úřady, měli jste strach, obavy?

To byla tak hektická doba, že na strach a obavy nebyl čas. Za sebe musím říct, že jsem byl mladý a bez jakýchkoliv závazků, takže se mi „hrdinu“ dělalo celkem lehce. Ze strany úřadů, v našem případě MNV, se dá říci, že přístup byl vstřícný. Měli jsme možnost pomocí městského rozhlasu zvát občany na setkání a besedy v kulturním domě.

Připojovali se lidé rychle, nebo byli opatrní?

Ze začátku nás bylo pouze pár, ale postupně se přidávali další a od okamžiku vzniku Občanského fóra dostala činnost již určitý řád.

Kdy se to zlomilo, kdy jste věděl, že máte vyhráno a že komunisté jsou „od válu“?

Podle mne byl tím zlomem  den 27.11.1989, den celorepublikové generální stávky.

Jak hodnotíte dnešek po třiceti letech. Splňuje vaše představy, nebo jsme někde uhnuli špatným směrem?

Myslím, že jsme promarnili spoustu příležitostí, a dnes se potvrzuje to, co tenkrát mnozí říkali. Než se věci dají do pořádku, bude to na dvě až tři generace. Proto je úžasné, že mladí dnes mohou cestovat po světě bez toho, aby jim nějaká stranická buňka ve spolupráci s StB tuto cestu povolovala. Mohou tak získávat zkušenosti, zjišťovat, že ve světě nejsou o nic chytřejší než my. Mohou se učit, co to je demokracie a veřejné mínění. A teď jde jen o to, aby měli zájem vrátit se zpět a své znalosti a zkušenosti dávat ve prospěch naší země. A proto tato země potřebuje politiky, kterých by bylo možno si vážit a kteří pracují opravdu pro blaho občanů této země. Ne politiky, jejichž jediným zájmem je dostat se do učebnic nebo zajistit podporu podnikání svého nebo svých kamarádů.

Petr Klapač, tehdejší předseda národního výboru

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se něco děje?

Jel jsem z oběda a viděl jsem, že po ulicích jde průvod studentů z lesnického učiliště v Petrovicích. Bylo to pár dní po 17. listopadu. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že se něco děje. Studenti z Petrovic také byli první, kteří se v ulicích města objevili. Říkali mi, že nesouhlasí s událostmi na Národní třídě v Praze.

Události eskalovaly generální stávkou 27.11., do které se zapojilo i Nové Město. Co se vám vybaví z oněch dní?

Pamatuju si na první shromáždění na Vratislavově náměstí. S kolegy jsme se sešli, abychom jednali o situaci na úřadě u mě v kanceláři. Najednou jsem si všiml, že na náměstí se objevují skupinky lidí. Pak jich tam přibývalo, no a tak jsme si řekli, že se tam půjdeme podívat. U kašny hovořil především evangelický farář pan Keller. Když mě lidé zahlédli, tak na mě mávali, ať přijdu také něco říct. Začali mě klást otázky, na které jsem často nevěděl, jak odpovědět. Jeden malý skaut se mě například ptal, proč se učíme ruštinu. Přišlo mi to tehdy ještě hodně neuspořádané. Lidé často nevěděli, co se děje. Ani já jsem tehdy nevěděl, co se bude dít.

Jak probíhala jednání mimo ulici, na politické úrovni?

Standardně. Po listopadu jsme se scházeli s představiteli OF u takzvaného kulatého stolu. Vyměnila se rada města a byl požadavek, aby odešla paní Buchtová, tehdejší místopředsedkyně národního výboru, a pan Mirek Čejka, tajemník. Já jsem tehdy oponoval a místo toho jsem nabídl vlastní rezignaci. Byl jsem přesvědčen, že v čele města musí zůstat lidé, kteří vědí, jak a co dělat. Nakonec mě navštívil Petr Peňáz ze strany lidové a přemluvil mě, abych do voleb ještě v úřadu zůstal. Z vedení musela ale odejít paní Buchtová, kterou vystřídal Pavel Šustr. Já jsem zůstal v úřadu až do voleb v prosinci 1990 a pak jsem odešel.

Měl jste ve dnech po 17. listopadu strach?

Obavy jsem samozřejmě měl. Nevěděl jsem, co se bude dít, co bude s republikou. Neměl jsem strach o sebe, ve městě jsem se narodil a práci jsem se snažil dělat dobře. Nic špatného jsem neudělal, takže jsem byl klidný. Samozřejmě jsem občas slyšel nějaké ty pivní řeči, ať nás pověsí na kandelábr, ale na to jsem nedbal.

Jak reagoval komunistický režim. Dostali jste nějaké instrukce zhora?

Vedení strany jsme okamžitě odstavili. Vůbec nikdo nám neříkal, co máme dělat. Oni pravděpodobně byli tak zaskočeni, že to sami nevěděli.