Jak to bylo doopravdy?

První Československá republika skončila po dvaceti letech poměrně šťastného života v troskách. Většina Čechů ale byla nezlomena. Tisíce našich občanů tajně přechází hranice, aby se mohli začlenit do armád, které se začaly tvořit v zahraničí. A doma se okamžitě tvoří tajná organizace bývalých důstojníků a vojáků čs. armády Obrana národa, která byla páteří zakládajícího se odboje. Odbojáři z Obrany národa měli z bývalých armádních zdrojů uschované zbraně a munici. Velením organizace Obrany národa na Novoměstsku se stal ředitel měšťanské školy v Novém Městě Josef Tulis, který byl i při brněnském založení této organizace.

Další odbojovou organizací byl Petiční výbor Věrni zůstaneme, který se většinou skládal z inteligence a civilistů. Na Novoměstsku vedl tuto organizaci prof. JUDr. Josef Grňa a Josef Steiner, kteří zde žili v ilegalitě. Měli nejbližší spolupracovníky v Eduardu Soškovi, který odešel z armády jako nadporučík letectva a doma pracoval jako obchodník s potravinami. Další spolupracovník byl Cyril Musil, lyžařský reprezentant a majitel penzionu ve Studnicích.

Eduard Soška měl jako souseda v domě, kde žil, vrchního strážmistra místních četníků – Hynka Hájka. Čestného člověka, který se ihned po příchodu Němců zapojil do odbojářské činnosti. Spolupracoval na výrobě falešných občanských průkazů a byl informátorem pro odboj. Pro nespolehlivost byl předčasně v červnu 1944 penzionován. Poté se intenzivně věnoval odbojářské činnosti, do které zapojil i svého syna Miroslava, bývalého vojáka z povolání, syna Vladimíra, uprchlíka z totálního nasazení, a dceru Vlastu, která pracovala na poště.

Eduard Soška, než odešel do ilegality, zajišťoval i důležitý problém – potraviny a oděvy pro partyzány, rekrutujících se ze sovětských zběhů a také pro partyzány-ilegály, kteří procházeli studnickým penzionem. Hynek Hájek byl jeden ze Soškových důležitých spolupracovníků a do této činnosti se zapojilo mnoho novoměstských občanů žijících okolo nádraží – blízko Soškova a Hájkova bydliště.

1. listopadu 1944 byli při přestřelce s Němci v Proseči zastřeleni velitel Josef Svatoň a jeho pobočník Eduard Soška. Svatoň se Soškou představovali důležité spojení mezi původní odbojovou strukturou a novými partyzánskými útvary, které vznikaly hlavně ze zběhlých sovětských zajatců a z nových sovětských partyzánů, výsadkářů, většinou příslušníků KGB. Ruské skupiny byly razantní, se zkušenostmi s frontových bojů, bohužel v mnoha případech neukázněné, ovlivněné alkoholem. Bylo tedy velmi těžké koordinovat společné akce.

Po padlém Josefu Svatoňovi byl jmenován novým velitelem Otto Kafka, bývalý úředník novoměstského velkostatku, tou dobou žijící v ilegalitě. Kafka nebyl přijat sovětskými, ale i našimi partyzány pozitivně. Řešil se i problém spojení a informovanosti mezi jednotlivými oddíly a hlavně mezi původními odbojáři napojenými na Londýn a sovětskými skupinami. Přesto se v té době podařilo zajistit vysílačku, kterou přivezl parašutista Hromek z britského výsadku Bauxite. Vysílačku měla převzít skupina Dr. Miroslav Tyrš s velitelem Ivanem Andrejevičem Labunským v noci mezi 12. a 13. dubnem 1945. Skupina byla převážně tvořena ze sovětských zajatců i českých partyzánů. K předání mělo dojít ve staré cihelně, která bývala vedle železniční tratě u Zubří. Vysílačku měl předat velitel Kafka, parašutista Hromek a odbojáři Zdeněk Šukal a Hynek Hájek a jeho syn Miroslav Hájek, který měl radiostanici obsluhovat.

Skupina se večer sešla u správce  novoměstského lihovaru Josefa Mlíky a před půlnocí se vydala na místo schůzky. Pravděpodobně šli z lihovaru podle potoka Bezděčky, vedle Kozovy borovinky, nad Sokolíčkovou borovinkou přišli polní cestou u železničního přejezdu silnice do Zubří. V temné noci uslyšeli hlasy. V domnění, že jde o skupinu odbojářů, kterou měli kontaktovat, vyšel jim Hynek Hájek naproti, protože se s členem Tyršovců – Josefem Serinkem osobně znal. Jeho společníci zůstali na polní cestě. Vzápětí byly slyšet české, německé, ale i prý ruské hlasy. Miroslav Hájek vyběhl do tmy za otcem. Po lidských hlasech se ozvaly výstřely. Výstřely opakovala i skupina odbojářů a potom ustoupila a přesunula se zpět do lihovaru.

Na místě střetu zůstal ležet zastřelený Hynek Hájek a postřelený jeho syn Miroslav. Miroslav zjistil, že na místě činu zůstal sám, protivníci zmizeli. Ukryl svého tátu do vedlejšího pole a raněn čtyřmi průstřely se doplížil do domu odbojáře Ludvíka Brabce, kde požádal o pomoc. S Brabcovou pomocí se dostal do novoměstského lihovaru, kde se setkal s Ottou Kafkou a svými spolubojovníky. Odbojáři se vydali zpět do prostoru přestřelky, ale tělo mrtvého Hynka Hájka nenašli. Mezitím Ludvík Brabec informoval Hájkovu rodinu o tragédii a druhý syn Vladimír, který tou dobou žil také v ilegalitě a o akci věděl, se svým švagrem Josefem Hudečkem na improvizovaných nosítkách, které se do dnešní doby dochovaly, odnesli zemřelého na Hájkovu zahradu. Zde ho pod besídku ukryli a druhý den zakopali. Těžce zraněný Miroslav Hájek byl s diagnózou „střelná rána levého podbřišku, střelná rána obou stehen, střelná rána ukazováku vpravo a následná chudokrevnost“ úspěšně ošetřen v lihovaru MUDr. Františkem Hendrichem, pozdějším profesorem na lékařské fakultě v Brně a Martině.

Odbojářská skupina Dr. M. Tyrše, která měla převzít vysílací stanici, byla v době přestřelky necelých 300 metrů od místa střetu. Když zaslechli hlasy a později střelbu, stáhli se na železniční stanici Olešná a potom zpět do Vítochova, kde měli své stanoviště.

Německé vedení o přestřelce vědělo a ještě v noci zahájilo pátraní po odbojářích. Později na místě střetu našli pánský černý motýlek a krvavé stopy. Ráno zahájili přísné kontroly obyvatelstva a stavy přihlášených osob. Při kontrole u rodiny Hájkových paní Hájková oznámila, že její muž je na návštěvě ve Strážnici, která je ale nyní již obsazena Rudou armádou. Paní Hájková se chovala při prohlídce velmi statečně, vždyť věděla o smrti svého manžela a o těžkém zranění syna Miroslava. Celodenní pátrací akce v Novém Městě skončila pro Němce bezúspěšně.

Těžce zraněný Miroslav Hájek byl po ošetření v lihovaru tajně převezen Ludvíkem Brabcem a Janem Vlčkem do úkrytu u Vlčků na Holubce, kde se dočkal osvobození. Nedoléčený Miroslav se přesto zúčastnil akcí odboje při osvobozování Nového Města.

Vladimír Hájek, druhý syn Hynka Hájka, se zúčastnil odboje – destrukce železniční tratě, byl vycvičen jako záložní radista, aktivně se zúčastnil bojů za Květnové revoluce.

Dcera Vlasta pracovala na poště jako telefonistka a podávala neocenitelné informace, které získávala odposlechem.

Vrchní strážmistr Hynek Hájek byl po exhumaci pochován v neděli 19. srpna 1945 a ostatky uloženy na novoměstském hřbitově na Kostelíčku za mimořádné účasti smutečních hostů. Kromě novoměstských obyvatel přišli všichni odbojáři z širokého okolí. Hynek Hájek byl výnosem prezidenta republiky vyznamenán Čs. válečným křížem a povýšen do hodnosti poručíka in memoriam. Bylo to ale naposledy, kdy se setkali všichni. Od roku 1948 již potom existovali odbojáři pouze z východní strany.

Vzpomínka na příběh Hynka Hájka je jen malou částí velkého příběhu o statečnosti, lásce k vlasti a hrdosti na svoji vlast. A také vzpomínka na 75 let staré události, které byly tragické, ale přinesly očekávanou změnu. Změnu, která ale nabrala později jiný směr. Směr se nyní změnil a je na nás, abychom si připomněli, jak dlouhá cesta byla k naší svobodě.

Doc. Ing. Ladislav Slonek