Hikerka z Nového Města

Rubriky: Noviny
Kryštof Benoni  Sdílet článek na nebo

Rozhovor s Monikou Benešovou, která zdolala 4200 km dlouhou trasu po USA

Hikerka z Nového Města

I když bojuje s nepříjemnou chorobou, rozhodla se uskutečnit svůj sen a vydala se na cestu s nejistým koncem. Pacific trail je 4200 km dlouhá trasa po západním pobřeží USA, na kterou se ročně vydávají tisíce lidí. Do cíle jich ale dojde jen zlomek. Monika to zvládla a zpět do Čech si odvezla zkušenosti, které jí změnily život. O své cestě bude vyprávět 11.1. od 18:00 v kulturním domě. 

 

Kdy vás napadlo do USA vyrazit?

Já už o trailu věděla asi šest let. Vždy to pro mě bylo nedosažitelné. Říkala jsem si, že Amerika je hrozně daleko. A nevěřila jsem si, že toto je fyzicky nebo psychicky možné. Tak jsem to jakoby odložila stranou. Před třemi lety to zvládli mí přátelé z Prahy, a tak se to ve mně loni zlomilo a řekla jsem si, že to prostě zkusím. Že musím alespoň začít, dojet do té Ameriky a zařídit si to. Už to jsem pro sebe považovala za takový malý úspěch.

 

Do Ameriky jste nejen dojela, ale také jste tam pěšky ušla přes 4000 kilometrů divočinou.

Ano. Strávila jsem tam přes pět měsíců. Když jsem došla, tak jsem tam ještě pár dní zůstala, abych mohla všechno vstřebat a připravit se na cestu zpátky. Ještě teď trochu bojuji s časovým posunem.

 

Začněme od začátku. Jak náročné je se na takovou cestu připravit. Kde začít?

Pevným rozhodnutím, že vyrazím a dám do toho všechno. Co se týče informací, co si vzít s sebou a na co se připravit, tak to všechno jsem našla na internetu. O trailu jsou napsané knihy a točí se o něm filmy, takže informací je opravdu dost. Je tam například mnoho blogů od lidí, kteří trail prošli, a dobrým zdrojem jsou stránky asociace, která se o stezku stará. Tam si také musíte vyřídit povolení. Na trail se totiž bez něj nedostanete. Každý, kdo se chce pokusit jej projít, si ho musí vyřídit.

 

Proč je potřeba povolení?

Je to z mnoha důvodů, ale tím hlavním je, podle mého názoru, ten, že o trail je opravdu velký zájem, a úřady se tak snaží o to, aby nikdy nešlo příliš mnoho lidí najednou. Spolu s povolením totiž dostanete také konkrétní termín, kdy můžete vyrazit. Startovat může 50 lidí denně. Je tak zajištěno, že se po stezce nebudou pohybovat davy chodců. Kdo chce trail projít celý, musí vyrazit brzy, aby to stihl. Jde se v horách a končí se v Kanadě. A tam už je v listopadu sníh a hrozí, že se člověk ztratí a umrzne.

 

Stává se, že lidé trail nepřežijí?

Bohužel, není to neobvyklé. Už v dubnu, dva měsíce před začátkem mé cesty, se stal v poušti smrtelný úraz. Doteď je pohřešovaná celá řada hikerů, kteří vyrazili společně se mnou, a nedošli. Ztratili se někde v divočině. Některé jsem znala i osobně.

 

Věděla jste tedy, co vás čeká, nebo jste si myslela, že to víte.

Myslela. Bylo to mnohem těžší, než jsem si vůbec kdy dokázala představit. Trail mě vyzkoušel mnohem více, než jsem čekala, a odkryl všechny moje slabiny. Všechno jsem se samozřejmě snažila zjistit, mluvila jsem s lidmi, kteří trail úspěšně prošli, ale toto si člověk musí opravdu prožít. Každoročně vyrazí několik tisíc lidí, ale celou trasu jich dokončí asi jen desetina. Většinou to vzdají.

 

Proč? Co je nejčastějším důvodem vzdát to?

Ten první měsíc je o fyzičce. Na začátku jsem měla opravdu šíleně moc puchýřů. Tohle je něco, co musí každý, kdo chce pokračovat, přetrpět. Po měsíci je to o psychice. Tam je důležitá vnitřní síla a odhodlanost to dotáhnout a jít. Já jsem měla asi největší problém poslední tři týdny. Byla jsem tak blízko cíle, ale ve skutečnosti to bylo tolik kilometrů! Podržela mě ale rodina, se kterou jsem byla v kontaktu přes Skype.

 

A co drželo vás? Nepřestalo vás to při těch fyzických útrapách vlastně bavit?

Ne, mě to bavit nepřestalo nikdy. Člověk si musí najít důvod, proč tam chce být. Pořád v tom musíte vidět něco víc. Nejenže to je občas zábava. Spousta lidí mi říkalo, že jsou tam pro zábavu, aby se bavili. Trail ale není o zábavě.

 

Co vás tedy přinutilo jít dál? Co bylo na vašem putování to nejlepší?

Asi to, jak mě ta cesta zkoušela. Překonávání překážek. Já jsem se díky tomu cítila den ode dne silnější a den ode dne šťastnější. Já jsem opravdu byla šťastná. A jsem šťastná. Samozřejmě tam byly dny, kdy mi bylo špatně, bolely mě nohy. Když je před vámi 20 mil do kopce, tak je těžké mít tu cestu rád, ale když zas člověk vyleze na horu a podívá se po té krajině, tak ví, proč tam je.

 

Tuhle touhu po objevovánía  uspokojení z překonávání překážek jste v sobě našla během cesty, nebo jste ji měla už předtím?

Já vždycky měla ráda chození, ale nikdy to nebylo tak, že bych chodila 40 km denně, to rozhodně ne. Asi mě to chytlo až tam.

 

Vy jste musela ujít tolik kilometrů každý den?

To bylo různé. Začínala jsem na dvaceti, ale později jsem občas zvládla padesát. Byly ale dny, kdy jsem šla 10 km, a dny, kdy jsem nešla vůbec. Ale dnů volna bylo málo, protože že jsem věděla, že pokud chci stihnout dojít do Kanady před začátkem zimy, tak si nemůžu dovolit se někde moc dlouho zdržet.

 

Co jste vlastně měla s sebou?

Snažila jsem se řídit radami od lidí, co to prošli, a snažila jsem se vždy co nejvíce snížit váhu, kterou ponesu. Takže jsem si nakoupila osvědčené batohy, boty, vařič, stan, ešus. Velmi důležitý je spacák, který musí být teplý a lehký. Kvalitní spánek je totiž naprosto zásadní. Pokud jdete denně několik desítek kilometrů, tak si tělo musí odpočinout a na to je spánek ideální.

 

A měla jste také nějaké speciality, které nejsou potřeba u nás?

V pohoří Sierra jsem musela mít takzvaný bear box, což je taková plastová krabice na jídlo. Smyslem je, aby se vám do zásob nedostali medvědi.

 

Byli jste nějak pod dohledem? Věděla jste, že vám někdo pomůže, kdyby bylo třeba?

Na začátku cesty je vždy hodně dalších hikerů, takže kdyby se vám něco stalo, tak víte, že vám pomohou. Postupně ale odpadají, takže čas od času je tam člověk opravdu sám a v některých oblastech jsem byla týden bez mobilního signálu. Jsou tam také oblasti, kde by člověk opravdu neměl spadnout a kde by měli asi i záchranáři s vrtulníkem problém. Mně se to naštěstí nestalo. Spadla jsem tam několikrát, ale nic se nestalo.

 

Viděla jste často divoká zvířata?

Samozřejmě. Viděla jsem hodně medvědů, medvědů černých i hnědých. Naštěstí jsem nepotkala grizzlyho. Viděla jsem vlky, kojoty a dvě pumy.

 

Jak na vás zvířata reagovala?

Medvědi byli plaší, ale bála jsem se u té pumy. O té jsem totiž věděla, že to je problém. Může vás sežrat. Je to kočkovitá šelma a ta neuteče. Koukala, co budu dělat já.

 

Věděla jste, jak se zachovat v případě, že by se na vás rozhodla zaútočit?

Tohle jsem si všechno zjistila dopředu.  Musíte se pohybovat pomalu a neutíkat. Když na vás zvíře zaútočí, musíte lehnout na břicho. Snažila jsme se proto vnitřně uklidnit, otočila jsem se a snažila jsem si říkat, že jsem větší než ta puma, aby vycítila, že jsem prostě výš než ona.  Když mě začala obcházet, musela jsem se točit s ní a neukázat jí záda. Kdyby se rozhodla zaútočit, tak mě sežere. Naštěstí to neudělala. Já jsem docela vysoká a měla jsem velký batoh, takže usoudila, že jsem pro ni velké sousto. Asi ani nebyla hladová a nakonec odešla.

 

Jak se vám potom ten večer spalo?

 

Byla jsem pyšná, že jsem to zvládla. Že jsem se dokázala uklidnit a dělat, co je správné.

 

 

Kdy vás potkal moment, kdy jste uvažovala, že to vzdáte?

Asi tak v půlce trasy. Já tam předtím měla mnoho kamarádů, se kterými jsem třeba nechodila přes den, ale setkávali jsme se večer na tábořištích. Když se tam ale najednou ocitnete sám, tak to je náročné.

 

Jak jste to zvládala po zdravotní stránce? Mít omezený jídelníček, to je na takové pouti, kdy tělo potřebuje dostatek energie, určitě velký handikep.

To byl jeden z důvodů, proč jsem se na tu trasu vydávala. Věřila jsem, že mi to pomůže. Jsem přesvědčená, že si za své zdravotní potíže můžu z části sama, protože jsem měla dříve opravdu špatnou životosprávu. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem si mohla dovolit jet do USA a změnit životní styl a svoje myšlení. Jídelníček jsem si samozřejmě musela upravit, nemohla jsem jíst třeba instantní nudle. Ale pevně jsem věřila, že to zvládnu, a po tom měsíci se to začalo obracet. Tělo mi řeklo, že musím jíst pravidelně, spát pravidelně. To na mě mělo blahodárný účinek. Ani teď sice nemohu jíst všechno, ale můžu jíst mnohem více než dříve a jsem spokojenější.

 

Jak vám cesta změnila myšlení?

Já jsem předtím byla hrozný zmatkař. Sama jsem se dokázala dostat do velkého stresu. Ta cesta mě paradoxně ale dokázala vyklidnit, dokázala jsem překonat krizové situace a musela jsem sama v sobě vyrůst. A to je hrozně moc.

 

Co nebezpečného kromě pumy vás ještě potkalo?

To jsem byla zrovna v Sieře, což jsou jedny z nejvyšších hor v USA, a ve 4000 metrech mě tam chytla sněhová bouřka. Přes noc napadlo tolik sněhu, že jsem už ráno neviděla stezku. Byla zima, nebyl tam signál, protože to bylo v horách, a bylo to hodně nepříjemné. Když jste v horách, tak nemáte moc na vybranou. Zpátky musíte do kopce, dopředu musíte do kopce. Není úniku. Vydala jsem se proto v podstatě poslepu s jasným vědomím, že musím ujít zhruba 120 kilometrů do nejbližšího města. Člověk v tu chvíli samozřejmě dostane strach. Honí se vám hlavou, co všechno se může stát. A právě v ten moment musíte zachovat chladnou hlavu a vyklidnit se. Mně se zrovna v tu chvíli také stalo, že jsem dost blbě upadla a poranila si koleno. A tam už mi opravdu hrozilo, že se dostanu do stavu šoku. Bylo toho na mě moc, ale zvládla jsem to a šla dál. Jinak bych tu asi s vámi nemluvila.

 

Tuto chladnokrevnost jste měla už na začátku cesty, nebo jste se to prostě naučila za pochodu?

Hodně jsem se naučila předem. I po cestě jsou občas takzvaní trail angels (strážní andělé stezky), což jsou dobrovolníci z řad místních lidí, kteří chodcům různě pomáhají. Třeba jim dají nějaké jídlo nebo dobrou radu.

 

To je zajímavé. Jak tito dobrovolníci fungují?

Trail má aplikaci, kde jsou základní informace například o tom, kde je po cestě pitná voda, kde je místo vodné k táboření a podobně. Tam také jsou tito trail angelové, kteří mají i internetovou stránku. A jsou skvělí. Například když sejdete z hor a chcete na chvíli do nejbližšího města, ale to je 40 km daleko. A to je pěkná zacházka. Když jste ale poblíž trail angel, tak mu zavoláte a on vás do toho města třeba doveze. Jsou to prostě pyšní na to, že jejich krajem vede trail a věnují svůj volný čas tomu, aby dobře fungoval. Třeba jsem jednou potkala nějaké místní, jak odstraňují ze stezky spadlé stromy.

 

Jak je ta trasa vlastně značena?

Značka je třeba každých 6 kilometrů. V severní Kalifornii to bylo ale asi každých 15 kilometrů. Stezka je ale dobře viditelná. Občas se rozdvojuje, takže si třeba trochu zajdete, ale v podstatě není problém ji sledovat.

 

Jaký byl návrat. Stýská se vám, nebo jste ráda, že už jste doma?

Obojí. Domů jsem se hrozně těšila, ale trail je něco tak úžasného, že mi už teď chybí. Ale rozhodně se tam vrátím. Jako trail angel a budu tam pomáhat hikerům. Cítím, že to té stezce dlužím.