Farář Miroslav Kulifaj: Z Nového Města až do Kanady pro inspiraci

Jak fungují farnosti ve světě? Odpovědi hledal farář Miroslav Kulifaj z Nové Město na Moravě během téměř třítýdenní stáže v kanadském Halifaxu, kam vyrazil společně s generálním vikářem Pavlem Kafkou. V rozhovoru pro Žďárské děkanství přibližuje, co ho v zahraničí zaujalo a jaké podněty by mohly fungovat i v našich podmínkách – od zapojení věřících přes dobrovolnictví až po celkovou atmosféru farního života.

Otče Miro, před loňskými Vánocemi jste se společně s generálním vikářem Pavlem Kafkou vydali na téměř tři týdny do kanadského Halifaxu. Jaký byl hlavní impulz k této cestě?

Generální vikář Pavel Kafka, který se dlouhodobě zajímá o projekt s názvem „Proměna farnosti“, mě požádal, jestli bych ho nedoprovázel za lidmi, kteří stáli u jeho vzniku, abychom se mohli podívat, jak tyto farnosti vypadají a fungují dnes.

Zmínil jste projekt Proměna farnosti. Mohl byste nám přiblížit, o čem přesně je a jaké oblasti života farnosti zahrnuje?

Proměna farnosti je původně iniciativa, dnes bych už spíše řekl organizace, která se soustředí na obnovu farností. Cílem je pomáhat farnostem – jak kněžím, tak i věřícím – posunout se od udržovacího režimu k aktivnímu misijnímu zápalu. To je rovněž podtitul stejnojmenné knihy kanadského kněze skotského původu Jamese Mallona (anglicky Divine renovation). Právě tato kniha dala celému hnutí název. Klade se v něm důraz na evangelizaci a vedení, ale samozřejmě a především na sílu Ducha svatého, bez kterého by veškerou snahu šlo zredukovat na motto „řídit farnost jako firmu“. Hlavním cílem je naopak vytvořit živé, rostoucí společenství, kde se lidé mohou setkat s Kristem a aktivně se do života v něm zapojovat.

Často diskutovaným tématem bývá i financování a zajištění chodu farností. Co vás v tomto ohledu v Kanadě nejvíce zaujalo nebo inspirovalo?

Tady vnímám obrovský rozdíl mezi kanadskou a českou, resp. moravskou církví. Na rozdíl od nás jsou farnosti v Kanadě, včetně platů kněží, plně financovány věřícími. Ekonomická zajištěnost umožňuje, že si mohou dovolit i zaměstnance – některé na plný, jiné na částečný úvazek. U nás se již také větší materiální sounáležitosti farníků a solidaritě – nejen s vlastní, ale i s jinými ekonomicky méně robustními farnostmi – učíme. Z toho důvodu vznikl fond PULS. V době totality, kdy kněží pobírali plat od státu, který zase „na oplátku“ nad církví uplatňoval kontrolu jsme si tak nějak zvykli, že přítomnost kněze ve farnosti je něco samozřejmého. Něco, na co má farnost právo a co ji v podstatě nic nestojí. Kanadská církev takovou „vymoženost“ nikdy nepoznala. Proto zde funguje dlouhodobá a silná ekonomická solidarita věřících s farnostmi a vůbec s celou církví.

Lidské zdroje jsou pro církev velkým bohatstvím. Jak tamní farnosti pracují s dobrovolníky a zaměstnanci? Čím vás jejich přístup oslovil?

Lidské zdroje jsou jednou z nejdůležitějších součástí celé Proměny farnosti. Z Halifaxu jsem si odnesl také utvrzení v tom, že největším „kapitálem“ farnosti ani zdaleka není osobnost a schopnosti jejího pastýře, jak by se někteří mohli domnívat. Jsou tím především samotní věřící se svými dary. Proměna farnosti podle mého nespočívá vždy nutně v nějaké reorganizaci. Je spíš v postupném, zato důsledném a vytrvalém, objevování darů, které do nás Bůh vložil. Druhým a nezbytným krokem je pak umožnit, aby tyto dary byly v maximální možné míře využity pro dobro společenství.

Ráda bych se po tématu lidských zdrojů dotkla i správy majetku. Jak se v Halifaxu starají o budovy, kostely, sály či další farní prostory?

Velké farnosti na to mají zaměstnance, technické pracovníky a údržbáře, v těch menších se musí více spolehnout na svépomoc a na dobrovolníky. Zvlášť posledně jmenovaní jsou stejně jako u nás nenahraditelní všude. Pokud jde o péči o kostely, tak ve srovnání s námi mají v Kanadě jednu velikou „výhodu“. Místní církev netuší, co to znamená udržovat „památkově chráněný objekt“. Nevědí, co to vůbec je péče o historickou budovu, neznají jednání s památkáři, žádosti, razítka, schvalování… Na druhé straně se musí obejít bez dotací. Snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že tamější kostely jsou (myšleno architektonicky) mnohdy něco jako lepenkové haly s věžičkou a křížkem. Takový kostel je možné prodat či zbourat, aniž by vám do toho příliš mluvili. Mohou z něj udělat třeba supermarket a hned vedle postavit kostel nový, podle vlastních představ a požadavků. U nás je něco takového nemyslitelné.

Na Facebooku jsem zahlédla, že jste navštívili také místní veletrh pastoračních aktivit. Je něco z toho, s čím jste se tam seznámili, přenositelné k nám?

Určitě. Už jenom možnost představit aktivity a různé služby a úkoly ve farnosti všem věřícím. A nabídnout jim možnost se zapojit. Sám jsem si tohle teprve nedávno uvědomil. Máme ve farnostech různá společenství, skupinky, od květinářek po modlitby otců, které fungují dobře. Až tak dobře, že se z nich někdy – aniž by to samotní členové zamýšleli a farář si to uvědomil – stanou uzavřené společnosti. Čas od času je tedy dobré farnost na jejich existenci opět upozornit a případné zájemce do nich pozvat. Taky to mám v plánu ve své farnosti v rámci bohoslužeb udělat. Veletrh pastoračních aktivit je jen jedna z dalších možností.

Kdybyste mohl vybrat tři zajímavosti, které byste chtěl zkusit použít v našich podmínkách, co by to bylo?

I když pobyt v Halifaxu můj pohled na pastoraci a evangelizaci sice nijak diametrálně nezměnil, přece jen jsem si tam uvědomil, že i našim farním společenstvím by mnohdy svědčilo ještě větší zapojení do společných aktivit. Již zmiňované představení jednotlivých společenství a pozvání do nich by tedy mohlo být prvním krokem. Svědčilo by nám také víc otevřenosti a radostnosti. Jinými slovy vytvářet atmosféru přijetí i pro nepravidelné návštěvníky bohoslužeb, ne-farníky, lidi nevěřící a hledající. To se jim v Kanadě docela daří. Já věřím, že by to šlo i u nás.

A na závěr se nabízí ještě jedna otázka – chtělo se vám sem za námi zpátky, nebo byste v Kanadě ještě nějaký čas zůstal?

Řeknu to narovinu tak, jak jsem to řekl farníkům při nedělní mši po svém návratu: „Bylo tam fajn, ale už jsem se na vás fakt těšil. Třetí neděli bez vás bych už asi nedal.“ Ujištění, že vám ta „vaše“ farnost i se vším, co vás v ní někdy štve či trápí, opravdu chybí, je to nejkrásnější zjištění, které jsem si z Kanady vůbec mohl dovézt.