Jan Janek Jirků, seznamte se.

Novoměšťák Janek Jirků je úspěšný režisér, spisovatel a scénárista. Přímo mamutí stopu zanechal jako režisér a následně i umělecký šéf v pražském Divadle Minor, kam nastoupil po studiích DAMU. Spolupracuje s loutkovými i činohernímu soubory v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Liberci, Hradci Králové, Brně i Zlíně a jinde. Realizoval přes čtyřicet převážně autorských inscenací, z nichž polovina byla na bázi loutkového divadla. Byl také hereckým režisérem seriálu TV Nova Comeback. V roce 2013 byl jako scenárista a režisér u zrodu zábavně-vzdělávacího pořadu kanálu České televize Déčko, nazvaného TvMiniUni na který navázal snímkem TvMiniUni: Zloděj otázek. Podílel se též na dalším zábavně vzdělávacím seriálu České televize Kája a Mat+Ema+Tika nebo na televizním pořadu Bačovy rozprávky. Vydal dětskou knihu Tlukot a bubnování aneb Veliké putování tří skřítků za prstýnkem princezny Květušky aneb Tajemství největšího strašidla a bubáka Velkého Tlustce, za niž mimo jiné získal cenu Knihopábitel za nejlepší knihu roku pro mládež. Půjčit si ji můžete v naší knihovně. Před dvěma lety vydal knížku Táta a Princezna Rozárka, za kterou dostali spolu s ilustrátorkou ocenění Zlatá stuha za nejkrásnější text a ilustrace roku a právě mu vyšla třetí knížka O bagříku Honzíkovi. Úplně nejlíp uděláte, když přijdete na Setkání s Janem Jirků a o jeho radostech uslyšíte 4. října v novoměstské knihovně naživo přímo od něj. Zábavné, napínavé a překvapivé divadelní představení Mašíni, které Janek Jirků režíroval, uvede dne 24. října novoměstský Kulturní dům. Pozvánku na netradiční pojetí příběhu bratrů Mašínů najdete v rozhovoru.

Janku, ve všech životopisech a medailoncích, co jsem našla, mi chyběla zmínka o velice zajímavém místě. Brambora 38. Můžete nám říct, jak jste přenesl kousek Vysočiny do Prahy a co je to za projekt?

Předně se to nejmenuje Brambora 38, ale: Bistro Brambor38! Pidi rozdíl, ale důležitý! Je to typické covidové dítě. Já coby workoholik jsem si nedokázal poradit s prvním lock-downem jinak, než že jsem okamžitě začal vymýšlet, co s volným časem, ve kterým bylo zakázáno hrát divadlo, zkoušet a natáčet, a tak jsem oživil starý nápad, že u řeky Vltavy na cyklostezce, kousek od mého domu, otevřu bistro, ve kterém se bude nějakým způsobem dělat kultura a péct bramborové placky. Ta číslovka 38 je tam proto, protože bistro stojí na 38. kilometru Vltavy a bramborové placky proto, protože je to dle mého jedno z nejlepších jídel na světě a upekla mi je má tchýně, když jsem začal chodit s její dcerou na ocelových tálech staré pece v Jimramovské chalupě. Takhle se tam dostává ta Vysočina. V Jimramově se říká těm plackám pekáčky, pečou se na sucho a až posléze se mastí máslem nebo sádlem a nejradši je mám s povidly, mákem a cukrem. Takže to se tam v tom Brambor38 mimo jiné podává a každou neděli se tam hraje i loutková pohádka. Lidi si to místo docela oblíbili, je to kousíček nad Prahou a už začínám trochu nadávat, že mi dá děsnou práci pozvat své známé a kámoše do divadla, ale jednou někde otevřu hospodu a už tam byli skoro všichni. Nicméně to místo mám rád, už budeme končit třetí sezónu a já mám radost, že něco co před covidem nebylo, teď je a bude, takže tady je vidět, že ten covid nepřinesl jenom zmar, ale i něco probudil…

Z Prahy k nám naoplátku přivezete s Divadlem na Jezerce hru o bratrech Mašínech. Na co se můžeme těšit, pojďte nás prosím pozvat. Kromě skvělého hereckého obsazení se jedná o velice netradiční pojetí příběhu.

Mašíni na Jezerce vznikli díky odvaze a bojovnosti Honzy Hrušínského. Říkal jsem mu, že je to moje téma, které nejsem stavu nikde uplacírovat a on se hned rozhodnul ať to udělám u něj v divadle. Milan Šteindler a Jan Slovák, byli hrdinové mé puberty, obdivoval jsem divadlo Sklep, takže možnost dělat tohle téma zrovna s nimi byla pro mne radost. Přizval jsem k tomu ještě další kamarády a společným, kolektivním způsobem jsme se poprali s bratry Mašíny – jejich příběhem i odkazem. Určitě jsem je nepřeprali. To představení je vlastně o tom, jak ani dnes, po třiceti letech nedokážeme představení o Mašínech udělat. Je to o tom trápení, které nám svou rozhodností, odvahou, ale i tvrdostí způsobili. Při posuzování jejich příběhu se naše společnost rozděluje, ale málo kdo zná příběh jejich sestry Zdeny, a ten nelze než fascinovaně sledovat a obdivovat její statečnost a vůli. A my hrajeme jak o bratrech, tak i o jejich sestře.   Hrušínský měl dvě podmínky: Hra nesmí překročit dvě hodiny a musí tam být i legrace. Splněno. Trvá to dvě hodiny, je tam humor, ale zároveň je to bolavé.

Doufám, že jednou přivezete do města i hru ZÁ-TO-PEK!, která posbírala mnoho divadelních cen. Čeká Vás teď v nejbližší době premiéra nové hry?

Určitě ty představení nejsou o počtu cen, které získaly. ZÁ-TO-PEK se opravdu mimořádně povedl, a my divadelníci jsem pokorní, víme, jak je to s úspěchem ošidné, tak tomu říkáme malý divadelní zázrak. Nicméně před rokem jsme měli premiéru hry Bratři naděje, které je o rodině čtyř bratrů Kopeckých – loutkářů, potomků slavného Matěje Kopeckého, kteří prošli první světovou válkou, československými legiemi a neskutečnými hrůzami bojů, ale všude kde byli, hráli české loutkové divadlo a bavili všechny, koho potkali. Dodávali odvahu svým spolubojovníkům k boji za svobodnou republiku. Ten příběh je neuvěřitelně krásný a silný. No a za tohle divadlo jsme těch cen dostali taky habaděj, takže asi je to taky povedený! Nicméně teď natáčím dlouhý šestidílný dokument o rodinách, kde mají onkologicky nemocné děti, jmenuje se to pracovně Světýlka a je to o statečnosti a síle těch rodin a dětí. A pak točíme s Jakubem Vágnerem seriál o velikých savcích S Jakubem v Africe. Vzal jsem tam své dvě děti a byli jsme v Keni, teď točíme ve Dvoře Králové. Tenhle rok mám tedy televizní a příští rok zase budou divadla.

Vaším revírem je humor na podiu a rodinné publikum v hledišti. Vašimi protivníky jsou nuda a patos. Kterou Vaši hru považujete za nejvtipnější nebo kdy bylo publikum nejvysmátější?

To nevím. Já vlastně mám nejradši kombinaci že se smějete, jak je to vtipný, a zároveň máte na krajíčku, jak je to dojemný. A to se snažím narvat všude. Kde je toho víc nebo míň, to snad můžou říct diváci, nebo někdo jiný, než já…